Jednoho dne u dveří zazvonil cizí muž, šedesátník s již prošedivělými vlasy. Lámanou češtino-slovenštinou vysvětlil, že se jmenuje Willy a že dostal od našeho společného zvěrolékaře doporučení ke krytí své feny zlatého retrívra. Pozvali jsme ho na oběd. Na nedaleké farmě chová pštrosy, dozvěděli jsem se. V rozhovoru jsme pokračovali už převážně anglicky, tedy pokračoval jsem, ostatní členové rodiny si nechali tlumočit. Jeho rodiče pocházeli z Československa. Za manželku má mladou Češku, je to pěkná potvora. Litovali jsme ho, veškerý majetek napsala na sebe a teď mu utekla s jiným mužem. Ohledně krytí jsme se ústně bezproblémově dohodli, táta velkoryse nabídl cenu čtyři tisíce se splátkou až po prodeji štěňat.

Řekněme, že jsme měli k Willymu vřelý vztah, byli jsme u něho několikrát na návštěvě, podívat se na štěňata, byla tak roztomilá. Zjistili jsme, že ho žena skutečně zruinovala, ani ti psi mu nepatřili, jediné co vlastnil, byl americký pas. Navíc se ošklivě zranil a dopadá na jednu nohu. Jeho ošetřovatelka nám prozradila, že Willy je bez peněz, farma krachla, že nezažádal o uznání plnokrevnosti štěňat, ani je nenechal očkovat… O vše potřebné se dříve starala jeho žena. Slíbené částky se nedočkáme. Majitel psa má právo buď na finanční odměnu, nebo jedno štěně. Shodou okolností naši sousedé touží zrovna po zlatém retrívrovi. Situace se zdá vyřešená.

Táta domluví návštěvu a mě chce s sebou jako překladatele. Moc se mi tam nechce, ale co se dá dělat, prý mi platí studia a teď potřebuje mojí angličtinu. Jedeme sousedovým autem. Jeho děti se nemůžou dočkat, cestou vyprávějí, jakou postaví pejskovi pěknou boudu. Willy nás přivítá a pozve dál, nechodíme dlouho okolo horké kaše. Táta vysvětluje, psi bez očkování a dokladu o původu těžko prodáte, kromě toho už jsou dost staří. Peníze nemáte, vezmeme si štěně. Willy se stává nepříčetným, dohodli jsme se, že s platbou počkáte, své dva tisíce dostanete. Ubírá z domluvené částky. Začínáme litovat, že jsme nesepsali smlouvu. Naivně si myslí, že každé jeho štěně má hodnotu deseti tisíc. Bohužel tu není jeho ošetřovatelka, aby mu to vysvětlila.

Táta má připravený plán, o kterém ani netušíme, bere štěně a utíká. Děti začínají popotahovat, tolik se na štěně těšily. Willy běží o berli domů. Dostáváme se sousedem strach, je to Američan, jiná mentalita, ti chrání bezhlavě svůj majetek a hlavně mívají doma pistoli. Zoufale na sebe pohlédneme. Svírá se mi hrdlo. Cítím, že se mi každou chvílí podlomí kolena. Jak bolí střelná rána? A co táta? Uteču? Nemůžu tady nechat děti. Když zůstanu, nebude střílet, doufám. Willy vyběhne s baseballovou pálkou v jedné ruce a o holi v druhé pajdá za tátou a křičí: „Zloději!“ Spadl mi kámen ze srdce, směji se: „Já nic neukradl.“ Přemýšlíme co dál.

Tátu určitě nedohnal. Sedáme do auta a soused vycouvává na hlavní silnici. Hrozná rána! Na rohu stojí Willy s pálkou v ruce. Jak jsme si ho mohli nevšimnou. Pavel se rozzuřil: „Co mi mlátíš do auta?!“ Ale rychle vychladne, v pudu sebezáchovy se kryje za dveřmi. Děti brečí. Okradli mě, křičí na souseda, ten volá policii. Průšvih! Willy chrlí anglicky sprosté nadávky jednu za druhou. Humor nás přešel, ale ne na dlouho. Zaháním zoufalství, vysmívám se ubohosti jeho mateřského jazyka, omílá stále dokola tři sprostá slova a vzájemně je kombinuje. České nadávky jsou mnohem barvitější, ale nepoužijeme ani jednu. Telefonuji tátovi, ten se vrátí, ale psa se nevzdává a vyčkává v dostatečné vzdálenosti. Vtipkujeme na účet české policie(nutno dodat že neoprávněně), je neděle před polednem, očekáváme proto hlídku z blízkého maloměsta tak v podvečer.

Příjemně nás překvapili, od nedojedeného oběda k nám za deset minut Z auta vystupují dva strážníci. Jak z filmu: jeden malý baculatý, druhý vysoký a štíhlý. Willy není schopný českého slova a stále kolem sebe máchá zbraní. Menší ze strážníků rázně zakročí, „Jménem zákona dejte sem tu zbraň!“, a použije chvatu. Vzteky zrudne v obličeji: „Jste v Čechách, tak budete mluvit česky.“ Vysvětluji policistům svoji verzi. Spor ohledně psa je nezajímá, to je věc občanskoprávní, nepřepadli jsme ho a na psa máme nárok. Nakonec se musíme štěněte vzdát. Američan, se dožaduje právníka: „Jak se česky řekne lawyer?“ Strážníci neumí anglicky, ale se mnou se Willy moc vybavovat nechce. Policisté jsou, dá se říct, na naší straně. Proto připravujeme na Willyho lest, radí nám, ať před ním odhadneme škodu přes pět tisíc korun, to už je trestný čin a ne přestupek. Pro něj jako pro cizince to znamená pravděpodobně vyhoštění. Even hovno, zní jeho reakce, to opravím za tisíc. Stále nabízíme dohodu, zapomeneme na auto, ale chceme psa. Nic se nevyřeší, odjíždíme na stanici, kde čekáme na překladatelku.

Chudáci děti, odvážím je domů. Zazvoním na sousedku, muže máš na policii, neboj se, za chvíli je doma, trochu lžu, abych ji uklidnil. Opře se o dveře aby neupadla, děti k ní utíkají a obejmou ji. Klučina prohlásí: „Copak táta, ale strejdu asi zavřou.“ Doma vyložím bráchu: „Táta je na policii.“ Máma mi nechce věřit, proto jí všechno stručně vyprávím. Pak se právem vzteká: „Já blbá mu tenkrát ještě dala oběd!“

Odjíždím k výslechu. Podepíši protokol a pohledem ničím tlumočnici, má být přece nestranná a ne se zastávat Willyho. Další schůzka nás čeká za týden s právníkem. To byl tedy výlet! Pověst českých soudů mi na klidu nepřidá. V tom přijde baculatý strážník do místnosti: „Pánové, všechno je domluvené, když stáhnete žalobu, dostanete psa, jestli ho ovšem ještě chcete.“ Kýváme, div nám neupadne hlava, vy umíte anglicky? Na nic se mě neptejte, já nic nezařídil, skromně prohodí. Ve vedlejší místnosti totiž byla ve stejnou dobu vyslýchána Willyho ošetřovatelka, večer ji zbil manžel. Všechno zlé je pro něco dobré. Potkala Willyho na chodbě a domluvila mu. Strážník pro jistotu do počítače uložil výpovědi, aby je případně nemusel psát znovu: „Takový případ jsme tu ještě neměli!“

Policisté nás doprovodili na farmu a svezli Willyho, aby v našem autě nevznikl ještě nějaký další konflikt. Vybrali jsme si psa, dokonce jsem si podali trucovitě ruce. Děti už štěně oplakaly, o to víc byly překvapené. Autu se nakonec taky zas tak moc nestalo, stačil sprej opravného laku a trochu vyklepat karoserii. Následná setkání s místními strážníky nás doprovázela otázkou: „A co pes?“