Frištu od Petry Procházkové doporučuji i mužům. I když je psána z pohledu ženy a je zaměřena na osud žen v jedné, v něčem obyčejné v něčem neobyčejné, afghánské rodině. Je naprosto srozumitelná a čtivá. Nechme stranou děj, ne že by byl nezajímavý, právě naopak. Kniha ve mě zanechala spoustu dojmů.

Především mě po přečtení ještě víc dráždí americký feminismus, kdy ženy pomalu považují za obtěžování, že jim muž otevře dveře. Zatímco v Afghánistánu je normální, že manželka je svému muži naprosto oddaná a může být bita za to, že sama mluvila s cizím mužem. Když přijde návštěva, žena je zavřená v jiné místnosti a nesmí o ní být vůbec vědět.

Další zážitek pro mě bylo téma vývozu americké podoby demokracie, kterou tamější obyvatelé nechtějí. V zásadě souhlasím s vojenským zásahem v Afghánistánu a v Iráku, ačkoliv jeho provedení nebylo příliš šťastné a hlavně situace v oblasti není stabilizovaná. Klid ale určitě nenastane, když američtí vojáci odejdou. To je ale námět na další úvahu. Chtěl jsem se dostat k tomu, že vojenský vpád americké armády byl měl v dané oblasti svrhnou diktaturu, nastolit klid a mír. Podporovat tamější samosprávu, aby ta byla co nejdříve soběstačná. Ani kulturně jim nic nevnucovat.

Možná že ženy za nesvobodu nepovažují nošení burky (tradiční oděv zahalující celé tělo včetně obličeje). Měly o tom ovšem rozhodnout sami a ne pod nátlakem mužů. Z knihy vyplývá, že ji mají v podstatě rády, protože se tak chrání před vulgárními projevy mužů. Proč Evropané neosahávají na ulici ženy, které nejsou oděny v burce? Není to tím, že jsme erotikou přesyceni? Vždyť dřívějších puritánských dobách, muži omdlévali vzrušením, když uzřeli obnažený kotník.

Afghánští muži svým ženám, aby je uchránili před ostatními muži, přikazují, aby chodily v burce, pod záminkou, že to nařizuje korán. Nevím, nečetl jsem ho, ale autorka v knize tvrdí, že o zahalení žen v koránu hovoří pouze pasáž: „A nechť spustí závoje své na ňadra svá. A nechť ukazují své ozdoby jedině svým manželům…“ Ostatně proti takové radě nelze nic namítat. Nevím, proč „chtějí“ dívky z řad imigrantů nosit burku do školy, když jim tam sexuální obtěžování z nezahalení pravděpodobně nehrozí. Podle mého názoru jsou v rukou mužů ze své komunity. Ostatně nikdo je nenutí chodit v minisukních.

Paradox je chování humanitárních pracovníků. Naprosto jim chybí kulturně-společenská empatie. Nevím, proč nejsou před misí proškoleni. Nedochází jim, že žena nemůže být s cizím mužem sama v místnosti. Natož aby si mu sedla v přeplněném autě na klín, za to ji hrozí až zabití. Tamějším ženám se příliš nedostává lidské důstojnosti. V knize to vypadá, že vrchol humanitární pomoci je rozdávání potravin a poskytnutí lékařská péče. Ve skutečnosti to asi nebude lepší. Proč by válečná zpravodajka v knize ukázala humanitární pomoc v ne zrovna pěkném světle, pokud by to nebyla pravda.