Jsem za exota, když tvrdím, že voda ve vaší studni není vaše. Konkrétně hájím rozhod­nutí Odboru život­ního prostředí a památ­kové péče, který mi ve svém povolení k nakládání s vodami stanovil (na základě projektu) maximální odběr 504 l pitné a užitkové vody na den (počítáno pro čtyři lidi), což činí 184 m3 na rok. Srovnám-li to s měřením spotřeby v bytě, je to víc než velko­rysé, protože jsme si vystačili se 104 l na člověka a den. Budu sice zalévat zahradu, ale k tomu bude ještě sloužit dešťová voda a vyčištěná odpadní voda. Největší emoce ovšem vyvolává to, že mi předepsali vodoměr (zápis co tři měsíce, archi­vace pět let).

Nejčas­těji slýchám argument, že když už jsem si studnu zaplatil (dnes si ji v podstatě už nemůžete vykopat sami, ale to je jiný příběh), tak je voda moje a nikdo mi nemá co říkat, kolik můžu vyčer­pat. Jsem toho názoru, že se člověk vzdává části svých svobod ve prospěch společ­nosti (a v konečném důsledku tedy i sebe). Předs­tavte si, že si například soused ze své studny napustí bazén. Takový odběr výrazně sníží hladinu spodní vody v celé lokalitě tak, že vy budete muset vařit z balené vody.

Další námitka zní: když už mám vodoměr, tak to jednou budou chtít i platit. Ano, to je možné, i k takové regulaci může nejspíš dojít. Na gymplu nás dokonce učitelka dějepisu strašila vizí, že třetí světová válka bude o vodu. To si my, kteří pitnou vodou splachu­jeme záchod, vůbec nedove­deme představit.

Zatím jsem nenašel spříz­něnou duši. Co si o tom myslíte vy?