Jsem za exota, když tvrdím, že voda ve vaší studni není vaše. Konkrétně hájím rozhodnutí Odboru životního prostředí a památkové péče, který mi ve svém povolení k nakládání s vodami stanovil (na základě projektu) maximální odběr 504 l pitné a užitkové vody na den (počítáno pro čtyři lidi), což činí 184 m3 na rok. Srovnám-li to s měřením spotřeby v bytě, je to víc než velkorysé, protože jsme si vystačili se 104 l na člověka a den. Budu sice zalévat zahradu, ale k tomu bude ještě sloužit dešťová voda a vyčištěná odpadní voda. Největší emoce ovšem vyvolává to, že mi předepsali vodoměr (zápis co tři měsíce, archivace pět let).

Nejčastěji slýchám argument, že když už jsem si studnu zaplatil (dnes si ji v podstatě už nemůžete vykopat sami, ale to je jiný příběh), tak je voda moje a nikdo mi nemá co říkat, kolik můžu vyčerpat. Jsem toho názoru, že se člověk vzdává části svých svobod ve prospěch společnosti (a v konečném důsledku tedy i sebe). Představte si, že si například soused ze své studny napustí bazén. Takový odběr výrazně sníží hladinu spodní vody v celé lokalitě tak, že vy budete muset vařit z balené vody.

Další námitka zní: když už mám vodoměr, tak to jednou budou chtít i platit. Ano, to je možné, i k takové regulaci může nejspíš dojít. Na gymplu nás dokonce učitelka dějepisu strašila vizí, že třetí světová válka bude o vodu. To si my, kteří pitnou vodou splachujeme záchod, vůbec nedovedeme představit.

Zatím jsem nenašel spřízněnou duši. Co si o tom myslíte vy?