Nevěřím v Boha! Neříkám to proto, že bych se tím chtěl nějak chlubit, prostě konsta­tuji fakt. Ovšem v sekulárním světě, vztaženo na Českou repub­liku a možná to platí i na velkou část Západ­ního světa, postrádám duchovní rozměr našeho života. Je to třeba vidět na občanské svatbě, kterou máte za sebou dřív, než se vůbec stačíte vzpama­to­vat. Ženich s něvěstou odpovídají na otázku: „…berete si… ?“, zatímco v kostele skládají slib: „…odevzdávám se tobě … a přijímám tě…“ Ještě výraz­něji to vnímám u pohřbu. Nad rakví krátkou chvíli blekotá někdo, kdo vás nejspíš nikdy ani neviděl. Oproti tomu protes­tantský farář (ve smyslu rodin­ného lékaře), který vás provázel celým životem (křtil vás, oddával a nakonec i pocho­val), se mi jeví jako mnohem důstoj­nější konec.

Tyto mé dlouho­dobé úvahy ve mně rezono­valy při četbě knihy Nábožen­ství pro ateisty, kterou napsal Alain de Botton.

V Knize o mužství píše jiný autor, Steve Biddulph, že bychom měli mít na paměti násle­dující body.

  1. Jednou zemřeš.
  2. Život je těžký.
  3. Nejsi tak důležitý.
  4. Ve tvém životě nejde o tebe.
  5. Konečný výsledek nemáš ve svých rukou.

Nesnaží se nám toto nábožen­ství říct?

Nesmířili jsme se se svou smrtelností a musíme blížící se konec obcházet fantazírováním o tom, že nás může spasit kariéra, společenské postavení a bohatství.
Musí existovat možnost zůstat zapřísáhlým ateistou, a přece tu a tam najít na víře něco užitečného, zajímavého a útěšného a uvažovat, zda by se jisté náboženské myšlenky a praktiky nedaly přenést do sekulární společnosti.“
Náboženství vzniklo, aby naplňovalo dvě základní potřeby, se kterými se sekulární společnost dodnes nijak obratně nevypořádala: za prvé je to potřeba žít s ostatními v souladu navzdory hluboce zakořeněným sklonům k sebestřednosti a násilí. A za druhé je to potřeba nějak se vypořádat s hrozivou mírou utrpení plynoucí z toho, jak snadno nás zasáhne profesní selhání, napjaté vztahy, smrt blízkých, stáří a smrt.

Absence nábožen­ství způso­buje drobnosti, jako že

neznámí lidé si spolu málokdy zazpívají

tak závažnější věci:

„Začali jsme se děsit slova morálka.“
Z ryze finančního hlediska jsme daleko štědřejší, než kdy byli naši předkové, až polovinu příjmů totiž odvádíme na veřejné blaho. Jenomže tak činíme skoro nevědomky, prostřednictvím anonymního daňového systému, a pokud se nad tím vůbec zamýšlíme, pak nejspíš s odporem, protože naše peníze udržují v chodu zbytečnou byrokracii nebo slouží k nákupu raket.

Rituály

Pocítili jste někdy, že vám chybí návod, jak se chovat? Různé rituály, společ­enské normy a vlastně celá etiketa slouží k tomu, abyste nad tím nemuseli přemýšlet.

Misál, kniha, která účastníkům mše nekompromisně stanovuje, kdy přesně mají vzhlédnout, vstát, pokleknout, zapět, pomodlit se, napít se a najíst, nás svou liturgickou spletitostí oslovuje proto, že přirozeně stojíme o návod, jak se chovat k ostatním. Přesně stanovená choreografie může pevná a důstojná mezilidská pouta zajistit snáz, než kdybychom skupinku nechali, aby se mísila jen tak.

A ještě jeden návod k těžké životní situaci:

Během šivy, jak se nazývá týden po úmrtí, se počítá s krutým zatměním mysli. Následuje umírněnější třicetidenní období (šlošim), kdy jsou pozůstalí zproštěni mnoha povinností, a po něm dvanáct měsíců (šnem asar kodeš), během kterých se památka zesnulého připomíná v modlitbách pozůstalých při bohoslužbách v synagoze. Po uplynutí roku ovšem následuje odhalení náhrobku neboli macevy, další modlitby, bohoslužba a domácí setkání, po kterých mohou život a společnost opět vznášet plné nároky.

Karel Kryl zpívá:

...jak je to smutné, když se někdo vdává...

Alain de Botton říká v podstatě to samé:

S výjimkou pohřbů se většina hromadných náboženských obřadů jeví veselá. Lidé tančí v sálech, kde jsou kopce jídla, vyměňují si dary a v odlehčené atmosféře pronášejí přípitky. Ti, kolem kterých se obřad točí, však mohou za vším veselím pociťovat špetku smutku, protože se nejspíš pro dobro všech vzdávají nějaké výsady. Obřad je ve skutečnosti určité odškodnění, okamžik přechodu, kdy se dá takové ochuzení osladit a strávit. Na většině svatebních hostin si člověk chtě nechtě uvědomí, že je oslava zčásti i smutečním obřadem, kde se sexuální svoboda a zvídavost jednotlivce pohřbívají ve prospěch potomstva a sociální stability, za což společnost poskytuje náhradu v podobě darů a proslovů.

Třeba problém roztěkaných žáků není speci­fikem jen naší doby:

Víc než pár vyučovacích hodin denně by nás stálo příliš mnoho sil – bohatě postačí například dvanáct veršů Páté knihy Mojžíšovy a pár jasně podaných vysvětlujících poznámek o tom, co nad pasáží cítit a čeho si v ní všímat. Přístup, kterého se univerzity tak bojí, totiž důraz na propojení abstraktních myšlenek s našimi životy, na srozumitelnou interpretaci textů, na upřednostňování úryvků před celky, byl pro náboženství už stovky let před vynálezem televize metodou, jak se netrpělivé a roztěkané publikum pokusit jasně a věcně seznámit s určitými idejemi.

Pijete čaj?

Činnost na západě tolik rozšířená a přitom zcela zbavená duchovního významu, přijde nám zvláštní a půvabné, že ji zenový buddhismus povýšil na jeden z nejvýznamnějších učebních prvků, který má pro buddhisty stejný význam jako mše pro katolíky. Během čanoju, jak se obřadu říká, se zvelebují a zesilují určité dojmy, které jsou slabě přítomné i při anglickém pití čaje, a symbolicky se propojují s buddhistickou věroukou. Každý aspekt rituálu má svůj význam, počínaje šálky, jejichž pokřivený tvar odráží zenovou náklonnost ke všemu neopracovanému a nevyumělkovanému. Pomalým louhováním nechává čajový mistr odeznít nároky ega, prostá výzdoba čajového altánku má odvést myšlenky od starostí týkajících se společenského postavení a kouřící vonný čaj má účastníkům pomoci, aby procítili pravdy ukryté za čínskými znaky, které ze svitků na zdech hlásají klíčové buddhistické hodnoty, jako jsou harmonie, čistota a klid.

O manželství

Výhody neoreligiózní pesimistické filozofie nejnápadněji vyvstanou ve spojitosti s manželstvím, které je v moderní společnosti zdrceno žalem jako máloco jiného a ze kterého se zbytečně stává peklo na základě sekulární domněnky, že do něj vstupujeme především proto, abychom nalezli štěstí. Křesťanské a židovské sňatky nedopadají vždy radostně, alespoň jsou ale ušetřeny dalšího utrpení plynoucího z pomýlené představy, že je na nespokojenosti něco špatného nebo nespravedlivého. Křesťanství a judaismus neukazují manželství jako svazek, který by vzešel z nadšení manželů a ničím jiným se neřídil: jsou zdrženlivější a vidí v něm způsob, kterým je možné zaujmout ve společnosti pozici dospělého a následně s pomocí blízkého přítele a pod Božím vedením vychovat a vzdělat novou generaci. Tato omezená očekávání brání tomu, aby se dostavilo podezření, které partneři bez náboženského založení tak dobře znají, totiž že je mohlo jinde potkat něco vášnivějšího, božského nebo alespoň ne tak tíživého. V rámci náboženského ideálu neznačí pnutí, dohady a nuda omyl, ale to, že se život odvíjí podle plánu.
...poskytuje věčně mladá, atraktivní a ctnostná božstva, která nás povedou životem a dennodenně nám budou připomínat, že lidé ve srovnání s nimi nejsou nic moc, mají své chyby a zasluhují odpuštění a trpělivost, což je detail, který uprostřed manželského handrkování snadno pustíme z hlavy. ‚Proč se nemůžeš víc blížit ideálu?‘ – podrážděná otázka, která se skrývá za většinou našich hádek. Ve snaze zabránit nám, abychom jeden druhému otloukali o hlavu své nenaplněné sny, nám náboženství rozumně poskytuje anděly, které můžeme obdivovat, a partnery, ke kterým máme být shovívaví.

O utrpení

Až příliš často se stává, že nás uprostřed noci zastihne v posteli zármutek provázený ďábelskou domněnkou, že jím trpíme jako jediní. U Zdi nářků si nic takového namlouvat nelze. Je jasné, že si zoufá celé lidstvo. Smutky, které v sobě obvykle tiše dusíme, se u zdi ukazují ve své skutečné podobě, jako pouhé náprstky žalu v oceánu soužení. Ujistíme se tak, že nás katastrofy obklopují na každém kroku, a jednou provždy setřeseme domněnky, které s úsměvem a nevědomky šíří současná kultura. Vysoko nad ulice našich měst by se kromě reklam na džíny a počítače měly umístit i elektronické verze Zdi nářků, které by anonymně hlásaly naše skryté trápení a všem nám tak pomáhaly s utvářením jasnější představy o tom, co život obnáší. Zvlášť útěšně by takové zdi působily, kdyby nám umožnily zahlédnout, co je v Jeruzalémě vyhrazeno Bohu – podrobnosti cizích neštěstí, detaily cizích srdcebolů, zmařených aspirací, sexuálních karambolů, slepých uliček žárlivosti a ničivých krachů, které obvykle zůstávají skryté za naším chladným zevnějškem. Zdi by nám nabídly uklidňující důkazy o tom, že i ostatním dělá starosti nesmyslnost jejich života, že také počítají, jak málo let jim zbývá, že pláčou kvůli někomu, kdo je opustil před deseti lety, a že si vlastní tupostí a netrpělivostí ničí šance na úspěch. Obrazovky by nenabízely řešení a neučinily by utrpení přítrž, poskytly by však lidem prostou a přitom neskonalou útěchu, že se svým trápením a soužením není nikdo sám.
Pro ateisty by jedním z nejútěšnějších textů Starého zákona měla být kniha Jób, která si klade otázku, proč se dobrým lidem stávají špatné věci, a kupodivu na ni odmítá dát prostou, o víru opřenou odpověď. Namísto toho naznačuje, že nám ani není dáno chápat, proč se děje to, co se děje, ukazuje, že bychom si neměli bolest pokaždé vykládat jako trest a také bychom neměli zapomínat na to, že žijeme ve vesmíru plném hádanek a vrtochy štěstěny zdaleka nepatří k tomu nejvýznamnějšímu, a dokonce ani nejpodstatnějšímu, jak člověk pochopí, pokud se na věc podívá s dostatečným odstupem.

O architektuře

Z pohledu práva je výstavba nemovitostí soukromé podnikání jako každé jiné. Záleží na tom, komu patří parcela, ne kdo musí trpět při pohledu na výsledek. Právní systém není nastavený tak, aby se ohlížel na útlocit kolemjdoucích.
Protestanti se soustředili na to, co bylo psáno a co nás mělo vést k Bohu, nikoli na zdobnou architekturu. V holé místnosti s Biblí měla zbožnost vzkvétat stejně jako v katedrále plné drahokamů, ba dokonce existovalo nebezpečí, že by nás do očí bijící krása okázalých budov mohla rozptýlit tak, až bychom ji nadřadili víře. Ne náhodou mohly protestantské reformy za opakované znesvěcování krásy, při němž se rozbíjely sochy, pálily obrazy a alabastrovým andělům se brutálně odlamovala křídla.
V sekulárních částech světa je běžné, že i nevěřící, či vlastně nejvíc oni, oplakávají vrcholné období náboženské architektury. Lidé bez nejmenšího zájmu o náboženskou doktrínu se běžně doznávají k tomu, že se jim stýská po církevních stavbách, po charakteru kamene v kaplích pod kopcem, po kostelních věžích zahlédnutých za soumraku přes pole a snad i po velkolepých ambicích, díky kterým vznikaly chrámy pro uložení knih (judaismus) nebo svatyně uchovávající zubní stoličku osvíceného světce (buddhistický směr théraváda). Nostalgické dumání ale pokaždé končí neochotným doznáním, že s koncem víry nutně mizí i šance na výstavbu nových chrámů.

Náboženská archi­tek­tura nám má mimo jiné připomínat, že jsme nicotní a že nic nezna­menáme. Alain de Botton navrhuje postavit moderní chrám v podobě šestač­tyři­ce­ti­met­rové věže, která by znázorňo­vala stáří Země. Každý centi­metr výšky by odpovídal milionu let. U paty by se nacházel úzký, pouze milimetr silný zlatý proužek, odpovídající přítom­nosti lidstva na planetě.

TED

Alain de Botton na konfe­renci TED předs­ta­vuje své myšlenky na přednášce Ateismus 2.0

Nevěřím v Boha, ale možná že ho jednou budu potře­bo­vat, protože:

nikdy se úspěšně neobrníme vůči katastrofám, které nám berou rozum, odvahu a nadhled nad dramatickými událostmi a strhávají nás zpět k původní bezmoci.