Hořící keř
Viděli jste už Hořící keř, první hraný film o Janu Palachovi? Jedná se o třídílný barevný televizní film natočený HBO. Víc než o samotném činu sebeupálení pojednává o událostech, které poté následovaly. Při sledování na vás dolehnou morální otázky, na které by si měl každý sám odpovědět. Hlavně na tu: Jak bych se zachoval já? Sepsal jsem několik citací, kolem kterých se mé úvahy točí.
Především v týdeníku Respekt vyšel podnětný rozhovor s režisérkou Agnieszkou Holland. Věřím, že jste se u Pelíšků dosyta nasmáli, ale režisérka říká:
Až na Kawasakiho růži jsou všechny české filmy o normalizaci jen takové srandičky.
A možný důvod?
Moje a trochu mladší generace si nechtěla přiznat, že normalizace byla trauma. Proto měla potřebu ji relativizovat v lehkém duchu.
Jsme však ochotní boji za svobodu obětovat danou cenu?
Palach vyvolal veliké emotivní vzplanutí celého národa. Takovou skoro vlasteneckou exaltaci. A když opadla, lidé si najednou uvědomili, že jestli bojovat o svobodu znamená takovou oběť, tak oni nejsou ochotni ji položit. Když se měsíc poté upálil Jan Zajíc, nechtěl o tom už nikdo ani slyšet. Normalizace nastoupila nečekaně rychle. Lidé si uvědomili, že raději budou žít svůj malý konformní život.
Což odpovídá tomu, co napsal Nelson Mandela v knize Dlouhá cesta za svobodou:
Boj za svobodu vám postupně vezme úplně všechno. Člověk, který se ho zúčastní, je člověkem bez domova.
Jaromír Nohavica zpívá v písni Já si to pamatuju
…
zbabělce pamatuju,
hrdiny pamatuju,
mlčící pamatuju,
…
Přičemž to jsou právě mlčící, na kterých vše stojí a padá. V knize Zakázaná rétorika je sice výrok o nacistickém režimu, ale lze ho vztáhnout i na ten komunistický:
Dějiny nacistického režimu ukazují, že připravenost podřízených osob být spolupachateli zločinu je téměř neomezená, když jim přísný řetězec příkazů a striktně ohraničené oblasti úkolů dávají pocit, že jsou jen bezvýznamným kolečkem v nepřehlédnutelně velkém soukolí. Je to typický mechanismus poslušnosti, ponořit se do nějakého úkolu v úzkých technických aspektech a ztratit (vědomě nebo nevědomě) z očí přehled o obsáhlých důsledcích. Příjemci rozkazů nepřebírají takto zodpovědnost za celek nebo výsledek, protože sami sebe vidí jenom jako mezičlánek v řetězci akcí.
Nepřestává mě znepokojovat, jak se něco takového mohlo stát a jak to mohli ostatní dopustit. Jakkoliv si můžu krásně nalhávat cokoliv, tak nemám odpověď na otázku: Jak bych se zachoval já? Doufám, že se do podobné situace, kdy by pravda vyšla najevo, nikdy nedostanu.
