Svůj blog jsem začal psát na vysoké škole a jeden z prvních příspěvků byla moje stížnost na úroveň Fakulty elektrotechniky na ČVUT. Utekl nějaký čas a naše děti dorostly do věku povinné školní docházky, takže se mě školství začalo dotýkat opět víc než jen (celkem časté) články v novinách. Chtěl bych vyjádřit vlastní názor, popsat svoji zkušenost a odkázat zajímavé zdroje informací.

Expozice

Vrátil jsem se do své rodné vsi, na samý okraj okresu. Bylo mi jasné, že ohledně základní školy rozhodně nebudu mít na výběr. Kamarádovo nadšené vyprávění o soukromé škole Heuréka, kterou založil, mi tak připravilo zajímavé myšlenkové cvičení: Byl bych ochotný a schopný platit školné 6 900 korun měsíčně (krát devět let, krát tři děti, ačkoliv mají množstevní slevu)? Jiný kamarád prohlásil, že z toho budu těžit i já, jelikož takové školy budou vytvářet tlak i na ty státní. Syn šel nakonec do státní spádové školy, kam jsem jako dítě chodil i já.

Krize

Ukázalo se, že za dvacet let se takřka nic nezměnilo. Pravda, mají nový nábytek, interaktivní tabule, nepřeučují leváky a čtení už se neučí slabikováním ale genetickou metodou. Divný už byl první den školy, kdy učitelka veškerý čas strávila vysvětlováním organizačních záležitostí rodičům. Taková promarněná příležitost! Dále odmítala Hejného metodu, což je škoda, ale těžko ji do toho nutit (ačkoliv děti vyučované Hejného metodou vykazují významně lepší výsledky). Jako výrazně větší prohřešek vidím seznamy nejlepších a nejhorších žáků, byť schované za roztomilá krycí jména Šikulkov a Zmrzlíkov. Rovněž mi nedává smysl známkování výchov (tělesné, výtvarné či hudební). Co si z toho prvňáček odnese, když dostane trojku? Nemluvě o rozdávání poznámek už první měsíc. Nejhorší mi na tom přijde, že to ostatním rodičům nevadí a přestože jsme to s nimi před rodičovskou schůzkou probírali, nikdo se neozval. Taky jsem si takovou školou prošel, ale je to škoda, když to jde jinak.

Tomáš Feřtek tvrdí:

Na druhou stranu je třeba říct, že školy se změnily vlastně všechny. I ty, na kterých to nevidíme a máme pocit, že jsou plus mínus pořád stejné. Když byste se podívali o dvacet let zpátky, zjistíte, že i tam došlo ke změnám. Všem, kdo mají pocit, že se ve školství nic nezměnilo, doporučuji pustit si na YouTube film Škola demokracie od režiséra Tomáše Škrdlanta. Film vznikl v roce 1997 a zachycoval tehdejší školy. Nemyslím, že v tom byl velký záměr, ale vznikla taková časová konzerva, jak tehdy vypadali učitelé, jak se chovali k dětem, co o nich říkali. A to vám opravdu zatrne, co na té škole bylo možné. Vidíte to a říkáte si, že takhle už se nechovají skoro nikde. Ani na škole, kde to vypadá, že se nezměnilo vůbec nic.

Já jsem si dokument pustil a vám doporučuji se na něj podívat taky. Je to drsný! Jedná se o rok, kdy jsem chodil na základní školu já, ale tohle už jsem úplně vytěsnil.

Jde to jinak

Rozhodli jsme se, že nemá smysl proti tomu bojovat, obzvlášť bez podpory ostatních rodičů. Máme štěstí, že ve stejné dojezdové vzdálenosti funguje škola, kde aplikují program Začít spolu. Původně jsme tu školu z několika důvodů vyřadili (mimo jiné kvůli logistice a tenkrát ještě nebylo jasné, zda bude až do devítky). Naštěstí šlo chybu napravit a zařídit přestup. Navíc se jedná o státní školu, tedy pro rodiče zadarmo. Deset kilometrů od sebe, za stejné peníze a diametrálně odlišné.

Peníze

Dobrá škola nutně tedy nemusí být soukromá, ale u peněz se ještě zastavme, jelikož jsou ohledně školství často probíraným tématem.

Působím v komerční sféře, takže jsem zastával názor, že peníze náleží podle zásluh, a souhlasil s příspěvkem na blogu Tajného učitele 3 kroky pro kvalitnější školství

Ale zvýšit plat učitelům o deset tisíc korun skokově není řešením, protože by se svezli i „nepracující“ učitelé a efekt by mohl být přesně opačný – do školství by se s výbornými mladými učiteli mohli svézt i mladí lemplové, kteří chtějí peníze za nic. Jakýkoliv skok v platech za nic také není motivující, alespoň ne pro všechny.

Ovšem Tomáš Feřtek tvrdí:

Dokonce bych řekl, že to zvýšení, o kterém se teď bavíme – asi po 15 procentech ročně – si zaslouží i ti učitelé, kteří ve škole nic až tak zázračného nepředvádí. Platy, jak jsou dnes nastavené, jsou nepřijatelné. A hlavně jsou nepřijatelné dlouhodobě. Takže pokud učitelé nastoupí na nějakou platovou úroveň, časem je to vyselektuje. To neznamená, že jde učitelům jen o peníze. Ale za tyto peníze si učení můžete dovolit jen za velmi specifických podmínek. Buď nemáte rodinu, nebo máte velmi dobře vydělávajícího partnera. Jiná možnost vlastně není. A to je přece neudržitelné.

Začal se porovnávat nástupní plat v Lidlu (29 000 Kč) s nástupním platem učitele na základní škole (24 940 Kč).

Jak píší v Učitelských novinách, v minulosti učitelé žádní boháči nebyli

Na venkovských školách provázela učitele chudoba. Sám si musel vyprošovat plat a co dostal, stačilo sotva na holé živobytí. Venkovští učitelé bydleli ve škole, mnohdy i ve třídě a jenom při některých školách bylo malé hospodářství. Aby uživili sebe a často početnou rodinu, přivydělávali si hraním v kostele a při muzice, zpívali pašije, vodili procesí, zvonili, ale také za malou úplatu opisovali noty a písemnosti, modlitební knížky atd. Ještě hůře na tom byli učitelští pomocníci, které si učitelé museli sami vydržovat.

Ale chceme to tak nechat? Opravdu špatně placení vysokoškoláci zajistí to nejlepší pro naše děti?

Pár slov k pedagogice

Všímám si, že je hodně kritizována kvalita pedagogických fakult. Vypíchl bych třeba Proč se peďáky nezlepší (Robert Čapek)

 Kdyby na lékařské fakultě učil zvěrolékař, pořád by byl lékařské praxi blíž, než někteří vyučující na peďáku té učitelské. 

Zarazila mě zkušenost učitele dějepisu popsaná na Britských listech.

„Pane učiteli, je pravda, že ti islamisti provádějí obřízku ženám? Že vlastně islám, až nás obsadí a ovládne, tak všechny ženy obřeže?“ … Stručně jsem jim anatomicky vysvětlil, co ženská obřízka je a že s islámem nemá nic společného. Že se provádí prostě v určitých oblastech a že jí provádějí animisté i křesťané.

Načež pak v ředitelně dostal čočku od svých kolegů.

„Měl jsi mu říci, že tato otázka není v osnovách a že se o to vůbec nemá starat!“

A ještě jednou Robert Čapek tentokrát na téma Dávání špatných známek na vysvědčení je pedagogická levárna. V naší škole se neznámkuje. Dobré slovní hodnocení je přesnější než známky (Pavel Kraemer). Jako další úroveň vidím tripartitu (schůzku žáka, pedagoga a rodiče) místo klasického rodičáku (o dětech bez dětí).

Závěr

V novinách se bije na poplach ohledně úrovně českého školství. Jako rodič bohužel musím potvrdit, že je to pravda. Kvalitní školy existují, ale nejsou dostupné pro všechny. Ať lokalitou, kapacitou nebo finančně. Byl bych rád, kdyby voliči zvážili, zda je pro ně lepší jízdné zdarma, nebo lépe zaplacení učitelé.