Práce není druhá rodina
Když jsem psal, že jako mariňáci máte znát své kolegy, nemyslel jsem, že se jim máte cpát do soukromého života a jejich volného času. Jsou ovšem firmy, které se tak prezentují nebo to snad dokonce dělají. Vojáci možná vstoupili do armády pro peníze, ale najdou se, doufejme, tací, které k tomu vedly vyšší principy jako láska k vlasti a touha bránit svobodu. Jde-li však do tuhého, tak nakonec bojují za kamarády ve zbrani. Takovou atmosféru se některé firmy, alespoň se mi zdá, snaží křečovitě vytvořit.
Jak zmiňuje Riki Fridrich v článku Ako korporácie lákajú zamestnancov (a prečo im to nejde) - rozhodně se jim to nepovede na teambuildingové akci. Za sebe dodávám: Je dobré jít s kolegy na oběd. Dokonce si u toho povídat, nikoliv mlčet. Další stupeň je, že se nebavíte o práci ale ani o tom, jak se kdo posledně vožral. Přesto není nad to, když si můžete povídat například o mongolském tažení nebo o novém občanském zákoníku. Jisté, spontánní akce jako jít na pivo jsou vhodný tmel. Nicméně, nesmí se z toho stát povinnost. Robert Vano na to má vyhraněný názor (ostatně jako na spoustu dalších věcí).
S kamarádama třeba pracujeme celý den, jsme spolu od devíti do šesti, a pak řeknou: „Nechceš zajít na pivo?“ Já řeknu ne, já chci jít domů. A co doma? Doma budu já, já nechci jít s někým na pivo, koho vidím celý den a ještě abych ho viděl i po práci. Já rád jdu domů. Ale kdo nerad chodí domů, tak ještě chce někam jít, a přijdou domů ožralí, aby se nekoukali pravdě do očí, a pak jdou do postele, a ráno zas, a tak je to každý den a to je hrozný.
Práce není druhá rodina. Natož ta první. Život je jako trojnožka, přičemž nohy symbolizují rodinu, práci a čas, který máte pro sebe. Když je jedna noha kratší, jde to s vámi z kopce.
