Přináším překlad článku od Roberta C. Martina (též známý jako Uncle Bob), autora knihy Clean Code a spolu­au­tora Manifestu agilního vývoje. Byl tak laskav, že mi odpověděl na moji žádost a dal svolení k překladu článku Prelude to a Profession, ve kterém vysvět­luje a obhajuje programátor­skou přísahu.

27. listo­padu 2015

Ve svém předchozím příspěvku, programátorská přísaha, jsem předs­tavil koncept etické přísahy pro programátory. V tomto článku bych chtěl poskyt­nout odůvod­nění této přísahy. Proč si myslím, že je myšlenka přísahy důležitá?

Mnoho programátorů bude na myšlenku přísahy pravděpo­dobně reagovat negativně. Před několika lety bych byl rovněž silně proti. Přísaha znamená zříci se svobody. Přísaha znamená nedostatek důvěry. Přísaha znamená, že programátoři musí mít hranice. My, tradičně nezávislí, nemáme myšlenku takových omezení rádi. Chceme být necháni dělat si to, co považu­jeme v našich očích za správné.

Navíc není mezi programátory žádný oprav­dový konsensus. Neshod­neme se na jazycích, na edito­rech, na discip­líně, na testování, na dokumen­taci, na procesu a na mnohém dalším. Jak může taková neukáz­něná a nezávislá banda vůbec najít dosta­tečný společný základ na definování přísahy?

Nicméně sociální a politická situace se nedávno drama­ticky změnila. Věřím, že nyní jsme na prahu krize důvěry. Kdyby­chom si dovolili pokrač­ovat nekon­t­ro­lo­vaně, tak by to hluboce a negativně změnilo naše průmys­lové odvětví. K zachování naší svobody, nezávis­losti, naší autority a samoor­ga­ni­zace, je potřeba určitého slibu, který musíme společ­nosti dát jako jeden muž.

Společnost ví, kdo jsme

V 50. a 60. letech o nás společ­nost věděla velmi málo, neměli jsme vliv na běžný život. V té době lidé věděli, že počítače existují. A pak tu byli lidé nazývaní počítačoví programátoři, ale to byli takoví akade­mici v labora­tořích, nic co by vás mělo znepo­ko­jo­vat. Byli jsme součástí té mystické věci nazývané „pokrok“, o kterém každý věděl, že se děje.

V 70. a 80. letech každý nejspíš znal někoho, kdo znal počítač­ového programátora. Bylo nás stovky tisíc, možná miliony. Na vysokých školách existo­valy obory Computer Science. Rodiče o nás věděli dost, aby povzbu­zo­vali svoje děti do progra­mování. Ale stejně jsme ještě byli bezvýz­namní pro běžný život.

Pamatuji si z těch dob jednu reklamu. Manželé během nákupu potkali sousedku. Manžel byl vědátor. Brýle, pocket protector, kalku­lačka… Používal kalku­lačku k přepoč­ítávání ceny na kilo. Sousedka si povídala s manželkou jako žena se ženou a vysvět­lo­vala, že cena není vše, bla, bla, bla. Programátor byl naivní ve smyslu „skuteč­ného světa“. Nemohl obstát před sousedč­iným selským rozumem.

V 90 letech se počítače objevo­valy ve spotře­bič­ích. Programátoři byli všude. Každý znal jednoho nebo dva. Programátoři byli součástí střední třídy. Vskutku byli dobře známí, aby se stali ničemy.

Film Jurský park zavedl prototyp programátor­ského darebáka: Denis Nedry.

Občas byli programátoři i hrdiny. Sandra Bullock hrála pokornou hrdinku ve filmu Síť.

Pak přišel Matrix.

Pak splaskla bublina kolem DotCom. Steve Jobs a Bill Gates byla obecně známá jména. Každý znal programátora, který vydělal miliony. Každý znal programátora, který prodělal kalhoty. Ale co je mnohem důležitější, každý věděl, že počítačoví programátoři hráli ústřední roli v cyklech finanč­ních boomů/krizí.

Programátoři se stali významní. Společ­nost nás začala uznávat jako nutnost.

Musím zmiňovat debakl heath­ca­re.gov? To bylo softwa­rové selhání, které se mále zvrhlo ve významnou změnu politiky. Programátoři se stali známí pro vládu. Na okamžik opravu uvažo­vali o tom, že zřídí úřad, který bude podléhat přímo prezi­den­tovi, na regulaci a monito­rování software.

Nedávno jsem ve Stockholmu navštívil Mojang, tvůrce Minecraftu. Večer po přednáškách jsme šli na pivo. Seděli jsme v příjemné zahrádce za nízkým plotem.

Upros­třed naší konver­zace na nás zíral mladý americký kluk, běžel k plotu, ukazoval na Jense Bergenstena a ptal se: „Vy jste Jeb?“ Jens a několik dalších programátorů dalo chlapci autogram a chvilku s ním poklábo­sili. Odešel s rozzářenýma očima.

Dnes jsou programátoři pro děti, které touží být jako oni, hrdinové. Stali jsme se pro ně vzorem.

Ale vrcholu bylo dosáh­nuto teprve před několika týdny, kdy výkonný ředitel Volkswagen America obvinil některé programátory z napsání kódu, který dovolil určitým automo­bilům podvádět emisní standardy EPA.

Společ­nost ví, že můžeme být lumpové, hrdinové, vzory i obětní beránci. Společ­nost ví, že hrajeme důležitou roli. Společ­nost ví, že naše chyba může způsobit katastrofu.

Krize závislosti

Přesto všechno společ­nost stále ještě plně nerozumí tomu, jak moc jsou na nás závislí. Ani my programátoři tomu neroz­umíme. Ale zvažte: Lidé v naší společ­nosti inter­a­gují se software každou vteřinu každého dne. Jsou stovky miliónů řádek kódu, který běží ve zdech vašeho domu, spotře­bič­ích, automo­bi­lech, hodin­kách, telefo­nech, požár­ních čidlech, zabez­peč­o­vacích zařízeních, ovládání garážových vrat a dokonce ve vypínačích světel.

Ve společ­nosti se nic se neuděje, aniž by to nebylo zpros­třed­kováno software. Žádná uskuteč­něná obchodní trans­akce. Žádný přijatý zákon. Žádná prove­dená operace. Žádný vyvinutý lék. Žádný odbavený let. Žádné nastar­to­vané auto. Žádné zazvonění budíku. Žádné koupené potra­viny. Žádný odehraný fotba­lový zápas. Žádné zazvonění telefonu. Žádná rozsvícená světle. Bez software nic nefunguje.

Závis­lost na software je naprostá. Naše společ­nost potře­buje software, aby fungo­vala i na té nejmenší úrovni. Upřímně a doslovně, bez software všichni umřeme.

Profese

Tak tady jsme. Vládneme světu. Píšeme pravidla, která zaruč­ují, že svět funguje. Jiní lidé si myslí, že píší pravidla, ale předávají tyto pravidla nám a my je teprve přepi­su­jeme, aby stroje fungo­vali. My vládneme světu.

S ohromnou mocí by rovněž měla přijít velká zodpověd­nost. Společ­nost nás opravdu bude volat k zodpověd­nosti, pokud naše činy povedou ke katastrofě.

Přesto nás k sobě profesně nic nesva­zuje. Nesdílíme žádnou etiku. Nesdílíme žádnou discip­línu. Nesdílíme žádné standardy. Naši zaměst­na­va­telé na nás nahlíží jako na dělníky. Jsem nástrojem jiných, kteří nám přika­zují. Nemáme žádnou profesi.

Tohle nemůže pokrač­o­vat. Pokud se sami nezfor­mu­jeme jako profese, tak nás k tomu společ­nost přinutí a definuje to za nás. A to nebude dobré ani pro společ­nost ani pro nás. Musíme být první.

Michael O. Church nedávno napsal silný článek popisující, jak by taková profese měla vypadat a proč je to důležité. Naléhám na vás, abyste zvážili jeho slova.

Tvrdí, že profese je založena na sdílených standar­dech doved­ností a etiky. Což později vedlo k tomu, že jsem navrhl Programátor­skou přísahu.

Diskuse o přísaze už začala a já ji vítám. Jako průmys­lové odvětví bychom měli důkladně debatovat o naši etice. Jestli můj ubohý pokus o přísahu pomůže pobíd­nout k takové komuni­kaci, tak to splnilo účel.

Ovšem pamatujte, že přísaha je jen první krok k definování etiky a etika je jen první krok k definování profese. Je ještě hodně práce, kterou je potřeba vykonat.