• Validátor rodných čísel

    Téměř jistě jste se dostali k imple­men­taci formuláře, na kterém se zadává rodné číslo. A jako každý vstup je i tento potřeba valido­vat. V lepším případě jste nekon­t­ro­lo­vali pouze dělitel­nost jedenácti, ostatně je to snad již dost profláklé a navíc je formát rodného čísla podrobně popsán na Wikipedii.

    Z diskuse pod článkem Jak přesvědčit, že je správné psát testy vyply­nulo, že nejlepší lobby za testy jsou reálné příklady. Zde je tedy unit test na validátor rodného čísla. Uvítám komen­táře a připomínky, zda jsem na nějakou variantu nezapom­něl. Případně rovnou forkujte. Zkuste pustit daný test vůči vašemu validátoru.

  • Jak přesvědčit, že je správné psát testy

    Smutné je, že na téma – jak přesvědčit o správ­nosti psaní testů – mám vůbec příleži­tost něco napsat. V ideálním světě by unit testy byly nedílnou součástí vývoje software. Bohužel jsou stále vnímány jako agilní a ne všechny týmy a ne všechny projekty unit testování aplikují. Dokonce ani na kritic­kých systémech, ty pak vypadají jako věž na obrázku. No řekněte, chtěli byste na ni přidat nějakou kostku? Naštěstí je tu dost entuziastů, kteří ovšem při přesvědč­ování ostat­ních mnohdy narážejí na zeď. Podělím se o několik argumentů, které používám já. Na každou skupinu zabere něco jiného. Nejsnazší je to se začátečníky, se starými psy je to (v korporátní mluvě) výzva a občas musíte přesvědč­ovat i management.

  • Poučte se z cizích chyb

    Chybami se člověk učí, ale není nutné opakovat chyby po jiných. Postavte se proto na ramena pionýrů slepých uliček. Násle­duje několik názor­ných ukázek, na kterých můžete stavět.

  • Proč začít hrát na ukulele

    Jaromír Nohavica zpívá: „Prvni otazka pry co je ukule­le…“ Vy byste mu ovšem dokázali poradit, „esi su to ty bulharske hory,“ protože jste nejspíš viděli scénku Felixe Holzmanna. Ukulele není ani kytara, která nevyrostla, jak si myslí kluci na obrázku.

    V rámci osobního kaizenu se možná chystáte naučit hrát na nějaký hudební nástroj. Proč by to mělo být zrovna ukulele?

  • Listina základních programátorských práv

    Svoboda vedoucí lid (Eugen Delacroix)

    Můj oblíbený bloger Jeff Atwood vydal sbírků svých nejlepších článků v knize Effec­tive Programming: More Than Writing Code, do které zahrnul i příspěvek The Programmer’s Bill of Rights.

    Podivuje se nad tím, že firmy platí programátory $60-$100k ročně (v našich podmín­kách přibližně 600-1000k Kč) a přitom je mrzačí otřes­nými pracov­ními podmín­kami a posky­tují jim jen jetý hardware. Navrhuje, abychom přijali Listinu základ­ních programátor­ských práv. Já s uvedenými body plně souhlasím a doplňuji o své postřehy.

  • Jak se pozná kvalitní projektový manažer

    Jak se pozná kvalitní projek­tový manažer? Programáto­rovi dáte test, v lepším případě ho necháte napsat i nějaký kód. Ale co máte za otázky na projekťáka?

  • Jak ze začátečníka vychovat dobrého programátora

    Rád se obklo­puji schop­nými lidmi, nejlépe schop­nějšími než já, abych se od nich mohl něco přiučit. Než pracovat s někým průměr­ným, tak to raději do týmu začáteč­níka, kterého ještě nestačili nikde zprznit. Nemluvě o těch špatných, každý jeden takový totiž vytvoří dvě nová pracovní místa ročně.

  • Google – přijímací pohovor

    Ozvali se mi na lovci hlav z Google. Docela překva­pení, měl jsem totiž za to, že nabírají jen doktory z MIT a podobné šarže. Napsali přes LinkedIn, zda mi můžou předs­tavit pozice v Googlu. Řekl jsem si, proč ne, přestože jsem četl strip Odvrácená strana G. Násle­doval krátký pokec po telefonu. V České repub­lice žádný jejich vývojářský tým není, museli byste vyces­tovat po EMEA regionu (Paříž, Mnichov, Zurich, Haifa…). Po měsíční pauze další krátký telefonát s někým z HR. Mimo jiné se ptali, zda znám někoho, kdo u nich pracuje. Opět měsíc pauza (je to s nimi očividně na dlouhé lokte) až se konečně dostalo na část s technic­kými otázkami, které vás asi zajímají nejvíc.

  • Pověstný člověkoměsíc

    Jeff Atwood, autor stackoverflow.com, v jednom svém příspěvku na blogu napsal, že vše co nyní umíte, bude za pět let zastaralé. Na příběhu Alenky v říši divů ilust­ruje, že když se učíte nové techno­lo­gie, tak sice běžíte jak jen nejrych­leji dovedete, ovšem pouze proto abyste zůstali na místě. Pokud se někam chcete posunout, musíte číst i něco, co nezas­tará, něco o lidském faktoru a designu. Na jeho seznamu doporučené četby hned na druhém místě figuruje kniha esejů The Mythical Man-Month (Frederick P. Brooks). Takřka čtyřicet let staré dílo je stále aktuální. Můžeme si povzdech­nout, že i po tak dlouhé době se softwa­rové inženýr­ství (a nejen to) nepouč­ilo. Sám název se trefuje do člověkoměsíce, do nebez­pečné a zavádějící jednotky práce.

  • Čumbrk versus lepík

    Pro ostnaté ploden­ství lopuchu neexi­s­tuje ve spisovné češtině speci­fické označ­ení. Já mu říkám čumbrk, manželka lepík. Byla by to úsměvná historka, ovšem grasevina na twitteru upozornil na článek Nářeční pojme­nování plodů lopuchu v češtině ze stránek Ústavu pro jazyk český, který zkoumá právě nařeční pojme­nování onoho ploden­ství. Byla by škoda, aby odkaz zapadl ve štěbetání twitteru. Obzvlášť doporučuji prozkoumat přiloženou mapu zobra­zující zeměpisné rozložení jednot­livých pojmenování.

subscribe via RSS